Frivolní láska, kterou vítr hnal jak babí léto v jeseni, ulpěla na mém srdci. Pad' v ně žal a žádostivé tesknění. A když pak chladné větry zavály ve zrádně zšeřelý den, odlétla s lehkým smíchem do dáli, a mně zbyl ironický sen o polibcích, jež krutou vášní žhnou a o hře očí stmívavých. A bolest rostla vlnou tajemnou, a na rtech povad' zpěv a smích. Mé smutné srdce zádumčivě lká, v tmu jeho slunce nesvítí. Hlas lásky frivolní zní zdaleka. A se srdce ji nelze, nelze setříti.