Probudil jsem až ráno. Přistoupil jsem k oknu a teprve teď si uvědomil, že dovnitř nepronikal vůbec žádný
zvuk z ulice ani z nedalekého pralesa, který začínal za domy
naproti.
Na jazyku jsem měl pořád ještě chuť klína policistky Karin a její
šťávu jsem cítil i ze svých rukou a prstů. Nebylo to nepříjemné, ale chtěl jsem se této vzpomínky na včerejší
večer nějak zbavit.
Než
jsem se stačil svléknout a dát si sprchu, zazvonil zvonek u dveří.
Uvědomil jsem si další drobnou nepříjemnost – vchodové dveře do mého pokoje nebyly opatřeny žádným kukátkem, abych se
podíval, kdo na mne zvoní.
Nezbývalo než se tvářit, že nejsem doma a nebo naopak otevřít. Rozhodl jsem se pro druhou variantu.
Za dveřmi stál sympatický muž v světle modré kombinéze. Mohl být tak o pět či deset...
Opustili jsme místnost tmavou málo osvětlenou chodbou. Na jejím konci byly dveře. Karin je otevřela. Do očí nás udeřilo světlo krásného slunečního dne, zpěv ptáků a lehký teplý vítr. Ocitli jsme se na ulici Atsikany.
Rozhlédl jsem se. Uprostřed ulice byla široká silnice předělená žlutou přerušovanou čárou. Na silnici však žádný velký provoz nebyl. Za tu chvíli, co jsme stáli ve dveřích domu, ze kterého jsme vyšli, projely asi tři vozy. Dva z toho byly policejní.
Silnice byla z obou stran lemována bíle vydlážděnými chodníky. Po nich spěchalo tam či zpět několik lidí – většinou ženy a také pár mužů v oranžových vestách. Ulice byla z obou stran obklopena zářivě bílými budovami, které ale nebyly vyšší než dvě tři poschodí.
Půjdeme tam nahoru, řekla Karin a hlavou pokynula směrem do...
Za
Paulou se zavřely dveře a já jsem zůstal znovu sám v bílé
místnosti. Příjemný pocit byl, že si mne ta mladá šikulka vybrala. Nepříjemné bylo, že tu zatím stále stojím nahý
připoutaný ke stěně. A že stále naprosto netuším, co se mnou bude. Natož abych měl telefon, ze kterého bych Paule zavolal.
Dveře, kterými před chvílí odešly vykonavatelky lékařské prohlídky,
se znovu otevřely. Vstoupila policistka. K mému údivu a malému zděšení to byla krátce střižená blondýna s čtyřmi zlatými
hvězdičkami na červeném topu. Ta, která včera na pláži postřílela tři uprchlé muže. Teď ale byla podle všeho beze zbraně. V jedné ruce držela několik papírů a ve druhé jakýsi kufřík.
Dobrý
den, slečno, pozdravil jsem, protože jsem už pochopil, že slušné
chování tu asi funguje.
Doktorka
...
Ráno jsem se probudil ve skvělé kondici. Hlava nebolela a celé tělo bylo svěží a odpočaté.
Otevřel jsem oči dokořán. Ležel jsem ve velké bílé místnosti s oknem přes celou stěnu naproti mému lůžku. Vstal jsem a vykročil k oknu. Nešlo otevřít. Za oknem byl vidět hustý zelený palmový
háj. Nad palmami poletovali pestrobarevní papoušci. Na obzoru, kde končily palmy, se zvedalo nějaké pohoří. Z vrcholku jedné z hor stoupal k nebi hustý bílý dým.
Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem včera usílal upoután ke stěně.
Teď jsem byl zcela volný a lůžko, ze kterého jsem vstal, žádná
pouta nemělo.
Uprostřed místnosti stál malý stůl. Na něm byla připravena podle všeho vydatná snídaně s velkými šálky vonícího čaje a kávy.
Pousmál jsem se a uvědomil si, že mám opravdu velký hlad.
Než
...
Další
část mé cesty na vodítku se už obešla bez nějakých zvláštností. Přemýšlel jsem o tom, že jsem zatím viděl jen pět obyvatelek Atsikany a všechny byly mladé štíhlé sexy holky, ke všemu pěkně nadržené. Ale také pěkně kruté, pro ránu nebo i pro smrtící výstřel nešly daleko.
Na konci stezky mezi rozkvetými keři na jedné straně a začínajícím
pralesem na straně druhé čekalo bílé terénní auto s modrými
nápisy ATSIKANA POLICE. Takže moje průvodkyně i ty dívky na pláži byly zdejší policistky. Zase nový poznatek.
Černovláska otevřela zadní dveře vozu.
Nastup si, přikázala a prstem označila místo uvnitř vozu.
Byla tam tma, zadní sedadla byla oddělena od předních černou stěnou
a také okna v této části vozu byla černá a neprůhledná.
Posadil jsem se. Vedle mne se posadila ...
Šli jsme dál podél té pohádkové pláže. Přesněji řečeno - byl jsem veden. Jemný písek mne příjemně hřál do mých bosých nohou. Byl jsem na tom teď určitě lépe než moje průvodkyně.
Podpatky jejich vysokých bot se zabořovaly do horkého písku určitě víc, ne by si dívky přály. Také díky tomu se rychlost naší chůze dost zpomalila.
Nevadilo mi to. Prohlížel jsem si okolí, snažil jsem si zapamatovat nějaké
záchytné body podél trasy, po níž jsme šli (aha, tady ta palma má na kmeni vyryté srdce s monogramem AG, to se může hodit, na tomhle kameni roste nějaká růžová rostlina a na jiných kamenech
to není). A nakonec jsem víc než bych měl, začal sledovat své
průvodkyně.
Nejdříve jsem vyvrátil domněnku, že jsou obě úplně stejné. Nebyly. Ta vpravo byla tak o hlavu vyšší než její kolegyně. Na...
Pomalu jsem se vzpamatovával z předchozích ran od těch dvou dívek,
které stály nade mnou. Hlavou mi kromě nepřestávající bolesti procházely myšlenky: Co to všechno sakra znamená? Kde to jsem?
Co to je za modelky, co mi tu skoro vyhoní péro a pak mě ztlučou jak malého kluka? Nezdá se mi to všechno?
Odpovědi sice nepřicházely, ale jedno bylo jisté. Nezdá se mi to. Ta bolest a počínající modřiny v mém rozkroku byly až příliš
skutečné.
Vstaň, uslyšel jsem nad sebou o poznání mírnější hlas jedné z dívek,
odvedeme tě teď k advokátce.
Cože?
zeptal jsem se asi dost zmateně, zatímco jsem se pomalu zvedal, protože o další bližší seznámení s jejich obuškem či
špičkou boty jsem už fakt nestál.
K jaké advokátce? Můžeš - totiž pardon - můžete mi vysvětlit, kde jsem, proč jsem t...
Probudila mne zima. Pootevřel jsem oči a v přítmí přímo před sebou jsem nezahlédl nic než zdánlivě nekonečnou hrubou betonovou podlahu.
Mozek začal pomalu tuto informaci, ale rázem byl přerušen bolestí, která mi zničehožnic projela celou hlavou. A pak znovu.
Jako kdybych celý večer pil špatné víno.
Co to je? Já přece musím na letadlo do Londýna, došlo mi. Vždyť
jsem večer pil jen ten nealkoholický sekt. S tou Lenkou, pomalu jsem se rozpomínal na předešlé události. Hlava pracovala pomalu paralyzována zvláštní nepříjemnou bolestí podobnou té, co
jsem znal z občasných ranních kocovin.
Chlad projížděl celým mým tělem. Tlak hrubé tvrdé betonové podlahy jsem vnímal nejen na tváři, ale postupně po celém těle.
To jako ležím nahý někde na zemi na betonu? problesklo mi hlavou.
...
Ahoj.
Jmenuji se Petr Hanš. Jsem čerstvý čtyřicátník a pocházím z jednoho malého města ve středních Čechách. Pracuji jako ajťák, jsem takový ten novodobý nomád. Někdy mohu pracovat doma z postele, někdy jsem ráno ve Vídni, odpoledne v Praze a večer v
Paříži. Ke své práci potřebuji jen svou hlavu, připojení k internetu a trošku slušný počítač. Kancelář mám kdekoliv - v restauraci, doma v obýváku, v letištní hale,na dálničním
odpočívadle. Nestěžuji si. Dá se to zvládat i vydržet. Ale těžší je to s nějakým partnerským životem. Řekněte sami -
která ženská by dobře snášela, že se její muž objeví doma
třeba jen dvakrát za měsíc, a to prakticky jen pro čisté
oblečení?
Můj příběh, který vám chci vyprávět, začal jako řada jiných
mých zakázek. Mail s poptávkou, pak několik telefonát...
Někomu žena zahýbá, někomu se stane že ho překvapí jaká je hezky perverzní nemrava. Takže nezahne ale nastrojí to tak že přivede manžílka k poznání jak je sex ve více lidech dokonce zábavný a žádoucí. Takovou mám a díky bohu proto mně nezahýbá protože jí to ve dvou nebaví když je zároveň kandaulistka.
Já žádám spravedlnost je její krédo! Když ty ho strčíš do jiný tak já mám právo ho mít jinýho v sobě taky, žádný schovávání ať to mám pod dohledem, žejo. Šla na mně mazaně, přivedla kamarádku pro začátek, stáhla mi trenýrky a řekla jí: koukni dobrý žejo?
Koukla a už jsem je obě svlíkal. Bylo to v létě, teploučko a tak při otevřeném okně měli protější hezký divadlo, další pokračování bylo, takže o tom našem dovádění si rádi pokecáme s párem stejně založeným kteří jsou podobně sexuálně vzděl...
|
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Praha 
Středočeský
Domažlice 
Bratislavský Náš TIP!  |
